- 01
Finština patří do ugrofinské rodiny společně s estonštinou a — pro Čechy zajímavé — s maďarštinou. Zatímco čeština je slovanská, finština nemá s češtinou žádné společné kořeny. Přesto obě sdílejí jednu věc: obě jsou jazyky plné koncovek, kde význam nese tvar slova, ne jeho pořadí.
- 02
Finská abeceda obsahuje speciální znaky ä a ö, které jsou považovány za úplně samostatná písmena, nikoli za modifikované verze a a o. Slova mohou úplně změnit význam na základě těchto samohlásek, což činí finštinu foneticky přesnou a logickou.
- 03
Finština je aglutinační — přípony se lepí jedna za druhou ke kořeni slova. Slovo „talossanikinko" znamená „taky v mém domě?" — a skládá se z kořene talo (dům), pádové koncovky -ssa (v), přivlastnění -ni (mé), částice -kin (taky) a otázky -ko. Místo šesti českých slůvek máte jedno finské.
- 04
Finština nemá gramatický rod ani určité a neurčité členy — stejně jako čeština. Odpadá tak celá dimenze, kterou musí řešit třeba Angličané nebo Němci. Výměnou dostanete 15 pádů, ale když už umíte zacházet se sedmi českými, není to tak děsivé, jak to na první pohled vypadá.
- 05
Finský jazyk má výjimečně vysoký poměr samohlásek k souhláskám, což mu dává melodický, plynulý charakter. Slova jako "hääyöaie" (záměr svatební noci) ukazují, jak finština spojuje samohlásky způsobem, který se v jiných jazycích téměř nevidí.